„To je role podle mého gusta, bojoval jsem za ni! (směje se). Takový trošku dege, ale velmi výrazný týpek.“
Ovšem v té roli toho moc nenahrajete, ani nezazpíváte …
„Zato jeho bručení mi jde skvěle! A navíc – kdy se mi zase poštěstí celé představení se jen pohupovat a mít nad kolegy navrch? Ale je to dřina…“ (Odepíná si chůdy a vysvětluje): „Jsou lehké, hliníkové, speciální konstrukce, takže se v nich volně hýbu. Jenže když je máte čtyři hodiny na sobě, je to sakra znát.“
Fyzičku máte tedy dobrou?
„No… teď jsem zrovna v objemovce, jak říkají kulturisté. Tloustnu spolu s manželkou (modelka Gabriela Dvořáková), za chvíli se nám má narodit potomek.“
Kdy?
„Koncem října. Sranda bude, pokud se narodí sedmadvacátého, to mám zrovna narozeniny!“
Už máte novou roli otce nastudovanou?
„Nastudovat se to asi nedá, jen zažít. Ale těším se moc! Otcovství je jediný a opravdový smysl života. Tvrdím, že všechno, co chlap dělá, je aby měl úspěch, aby nalákal samici a zachoval své geny. To je prostě příroda. A já mám jistotu, že moje DNA už půjde dál.“
Získat samici je věc jedna, postarat se o ni druhá…
„Ta otázka má dvě roviny. Jedna je postarat se hmotně, tedy o jídlo, o střechu, proto zpívám, hraji, skládám, a druhá je ochránit ji v nebezpečí.“
Dokázal byste tedy v případě ohrožení ženy zasáhnout?
„Stoprocentně. Každý chlap by měl bránit jakoukoliv ženu a jakékoliv děti vlastním tělem, jinak je to bačkora. Porval jsem se kvůli každé holce, se kterou jsem chodil. I kvůli Lucce Bílé (Noid byl dříve jejím manželem), když se do ní navážel v hospodě jeden nalitý otrapa.“
Vaše práce je taková, že se domů vracíte hodně pozdě večer. Je Praha v noci bezpečná?
„Já osobně strach nemám. Ale děsně, fakt děsně se bojím o své blízké. Mojí neteři je devět a co se stalo teď té malé Elišce, je prostě strašné.“ (rozhovor vznikal ve chvíli, kdy média informovala o zavraždění školačky z Klášterce).
Dokázal byste použít zbraň?
„Ano.“
A kdybyste ji neměl?
„Tak bych využil thajský box, kterému se věnuji s přestávkami od svých devatenácti. Naučil mě ovládat tělo a i trochu jinak přemýšlet. Pro mě je to jedna ze super relaxací, nemusím šetřit hlasivky ani přemýšlet co a jak zahrát…“
Takže odpočíváte v tělocvičně?
„Nejen tam… Miluju přírodu, hory, turistiku! S bráchou Štěpánem jsme předloni byli ve Finsku, ve sněžnicích jsme šlapali ve sněhu, na obloze polární záře, v dálce vyli vlci, prostě fantazie!“
Neměli jste z vlků obavy?
„Vůbec ne. To, jak jsou vlci prezentovaní ve filmech, je naprostý nesmysl. Vlk na vás nikdy nezaútočí, bojí se vás. Raději se přemístí. A ostatně právě z vlků vznikli domestikací první psi. Zaútočí na vás spíš divoký kanec.“
Vy máte psa?
„Tři, společně s bráchou. Přerostlého rotvailera Arnolda, mopse Kony a zakrslého čivaváka Rockyho. Předtím jsem měl ještě čivavu Ramba, ale ten zůstal u bývalé přítelkyně.“
Ta jména psů jen dokreslují, že rozhodně nepatříte mezi gaučové povaleče…
„Já se nebojím pokoušet hranici vlastních možností. Absolvoval jsem třeba velmi drsný kurz přežití, kdy jsem musel jíst červy nebo můry.“
Co bylo nejtěžší?
„Rozdělat ve sněhu oheň. Bez sirek, samozřejmě. Musíte najít borovou kůru, ta nejlépe hoří, vysušit ji pod bundou, pak z bundy dostat peříčko nebo vatu, podle toho, co máte na sobě, pomocí škrtadla a něčeho kovového udělat jiskru. A pak se můžete se ohřát a uvařit si.“
Červy a můry?
„Proč ne? Je to o hlavě, o předsudcích. Jíme hovězí, a pro Indy je kráva posvátné zvíře. Jíme vepřové, a pro muslima je to nepředstavitelné. Číňani jedí psy – a to je zase proti našim zvyklostem. Jsem přesvědčen, že masem budoucnosti je pro lidstvo právě hmyz, protože je plný proteinů.“
Promluvil z vás řezník, kterým jste se vyučil?
(směje se) „Jo, řezník! Řezničina mě akorát přivedla k vegetariánství. Strašně jsem byl znechucený systémem, jak se zvířaty zacházelo, tak jsem přestal jíst maso. Ale už ho zase jím, nebojte.“
Jak dlouho vám vegetariánství vydrželo?
„Rok a půl, pak jsem začal dělat thajský box a ten mě z toho vyléčil. Zjistil jsem, že tělo nedokáže nedostatek bílkovin nijak nahradit.“
A co ryby?
(směje se) „Já ryby nejím. Ani vánočního kapra. Jsem sice vášnivý rybář, ale ryby pouštím zpět do vody. Ošetřím jim ranku, a ať si plavou!“
A vy plavete také?
„Umím, ale nepotápím se. Já se bojím ryb ve vodě. Divné, co?“
Vy máte rád zvířata, že?
„Moc, všechna. Proto jsem třeba už třetím rokem patronem obecně prospěšné společnosti Pesos.cz. To není nijak mediálně zajímavé, ale o to potřebnější. Sbíráme prostředky pro psí útulky, nafotili jsme třeba kalendář, nakupujeme granule, psí deky…“
S bratrem bydlíte v rodinném domku v Uhříněvsi. Centrum vás nelákalo?
„Já jsem Pražák jak poleno, narodil jsem se u Apolináře, vyrůstal jsem pod nuselským mostem, pak řádil ve Strašnicích, Klánovicích a nakonec zakotvil v Uhříněvsi. Vůbec toho, že rodiče z centra odešli, nelituji.“
Sám jste se vrátit nezkoušel?
„Zkoušel, ale když mi na Jarově, kde jsem měl pronajatý byt, třikrát za sebou propíchli pneumatiky, usoudil jsem, že mi je fakt líp jinde. Práce v centru jo, ale k domácí pohodě potřebuju zahradu, kde si můžu pěstovat bylinky a péct buřty!“
Bylinky k vaření?
„Jasně! Miluji kuchyni! Minimálně jednou dvakrát týdně musím vařit, to si úplně vyčistím hlavu. Ale ne nějaké rychlovky. Pomalé vaření, které provoní celý dům, aby to probublávalo, pomalu se to táhlo, ovar třeba…“
Co jíte nejraději?
„Klasiku. Kachnu se zelím a knedlíky. Jsem Čech a na knedlíky nedám dopustit. Ostatně knedlík je přece vařený chleba a pivo zase chleba tekutý.“
Jste v kuchyni spíš klasik, nebo experimentujete?
„Klidně se pustím i do mexické nebo indické kuchyně. Jenže když něco dělám, chci to poznat do hloubky. Díky tomu poznám, co je ve mně a na co mám. Proto už nemaluju, viděl jsem, že ruka není schopná zaznamenat to, co vidí oko a chce mozek. Teď mám zase úchylku na kamery, hodně fotím a filmuji.“
Vaříte tedy podle receptů?
„Snažím se je dodržet co nejpřesněji. Nevařím podle těch současných, ale podle starých, třeba z osmnáctého století. Nutí mě to i hledat původní přísady, nebo najít adekvátní náhražky.“
To, že jste jel před čtyřmi lety na dětský tábor jako kuchař, tedy nebyla náhoda?
„Ne. Ale vařit rizoto z dvaceti kil rýže pro regiment čtyřiceti dětí je něco zcela jiného než kuchtit ho doma pro rodinu.“
Povedlo se?
„Nikdo si neztěžoval. Děti jsou velmi upřímné, a kdyby jim to nejelo, tak by mi to asi daly sežrat. To platí jak v kuchyni, tak v muzice.“
Dá se vaření srovnat s hudbou? Třeba že svíčková stroganoff je symfonie, a míchaná vajíčka lidový popěvek?
(dlouho přemýšlí) „Asi ne. Když děláte složité jídlo a povede se, tak chutná skoro všem. Ale složitá muzika, jako je moderní jazz nebo soudobá vážná hudba, všem rozhodně nechutná.“
Má na vnímání hudby či jídla vliv technika?
„Určitě. Mikrovlnka a otevřený oheň je stejně propastný rozdíl, jako je mezi černými elpíčky a studenými cédečky, a to už nemluvím o empétrojkách. Sbírám klasické desky, a nedávno jsem si koupil na vinylu Judast Priest, to je vám taková voňavá nádhera! Jako když upečete maso na venkovním ohni.“
Usnadňuje technika skládání?
„Ano, nemusím psát ty černé puntíky do notové osnovy. Umím to, ale raději hudbu dostanu rovnou do kláves nebo strun a nahraju ji. Ale jinak je to jako když píšete knihu, nebo dopis. Noty jsou přece stejný grafický symbol jako písmenka. Jenže pokud to nemáte v hlavě, technika to nezachrání.“
Co by třeba nyní skládal Mozart?
„On byl geniální a dneska by byl megastar. Akorát nevím, jestli by měl čas skládat opery nebo symfonie, jestli by ho nějaký manažer nebo vydavatelství netlačili k tomu, aby chrlil jednu hitovku za druhou. Myslím, že by spíš byl popíkový král.“
Jakou muziku posloucháte?
„Jakoukoliv. Nejen rock, ke kterému mám nejblíž, ale i metal nebo dobrý pop. Mají ostatně společné kořeny, vychází buď z vážné hudby nebo z jazzu.“
A jakou skládáte?
„Lecjakou. Píšu nejen pro sebe, ale moje písničky má v repertoáru třeba Lucka Bílá nebo Kamil Střihavka. Skládám i filmovou hudbu. Bylo by fajn dělat jen to, co cítíte a co chcete, ale pokud se chcete uživit, musíte dělat kompromisy.“
A kdybyste nemusel dělat kompromisy…?
„Tak bych skládal symfonickou hudbu pro velký orchestr. Mám rád hudbu velkých ploch a kontrastů, kdy z tichounkého pianissima najednou zaburácí forte fortissimo.“