Splutím pražského potoka Rio Botičo začal vodácký říjen

Český vodák dnešní doby se totiž od časného jara do pozdního léta vyskytuje na divokých řekách Rakouska, Německa, či Slovinska.  Češtinu uslyšíte běžně v peřejích Korsiky, v opuštěných údolích Bosny a v kaňonech Francie. U nás je zkrátka (divoké) vody nedostatek. Ale jen co se začne barvit listí, vrací se česká flotila do domácích vod. Podzimní vypouštění přehrad a rybníků je dobrou příležitostí sejít se s kamarády, ocenit letní šrámy na tělech lodí a vyměnit si informace o zahraničních zážitcích. A tak tomu bylo i v neděli 4. října 2009. Údolí pod Hostivařskou přehradou ožilo barvami vodácké výstroje i lodí. Tradiční výklad trati informoval o konstantních botičských jevech. Opakují se převážně tři: stupeň, tunel a tma. Kolmých jezů a jízků je na Botiči opravdu dostatek. Jejich výška občas dosahuje i ku dvěma metrům a méně zkušené jaksepatří vyškolí. A tunely? To je opravdu botičské specifikum.  Ty delší, co mají pěkných pár set metrů a jsou „do zatáčky", napočítáte  čtyři. Ty kratší sčítat raději netřeba - přesný počet je trvale neznámý:-) Ale jedna věc byla na Botiči  letos přece jen nová. Okolí potoka přestává být ošklivou betonovou industriální zónou. Výrazně ubylo nepořádku na úkor udržovaných míst, bohatě se rozmnožila zeleň.  Praha se schovala za stromy, keře a rákosí (!) a letošní prvojezdci se nestačili divit, jakou přírodní krajinou to plují. Závěr byl jak jinak tradiční: splutí skončilo na vltavském nábřeží Na Výtoni a městskou část Praha 10 opět reprezentovalo i několik plavců z řad učitelů místních základních škol.

 

red a Jiří Voneš