Český vodák dnešní doby se totiž od časného jara do pozdního
léta vyskytuje na divokých řekách Rakouska, Německa, či Slovinska. Češtinu uslyšíte běžně v peřejích Korsiky, v
opuštěných údolích Bosny a v kaňonech Francie. U nás je zkrátka (divoké) vody
nedostatek. Ale jen co se začne barvit listí, vrací se česká flotila do
domácích vod. Podzimní vypouštění přehrad a rybníků je dobrou příležitostí
sejít se s kamarády, ocenit letní šrámy na tělech lodí a vyměnit si informace o
zahraničních zážitcích. A tak tomu bylo i v neděli 4. října 2009. Údolí pod
Hostivařskou přehradou ožilo barvami vodácké výstroje i lodí. Tradiční výklad
trati informoval o konstantních botičských jevech. Opakují se převážně tři:
stupeň, tunel a tma. Kolmých jezů a jízků je na Botiči opravdu dostatek. Jejich
výška občas dosahuje i ku dvěma metrům a méně zkušené jaksepatří vyškolí. A
tunely? To je opravdu botičské specifikum.
Ty delší, co mají pěkných pár set metrů a jsou „do zatáčky",
napočítáte čtyři. Ty kratší sčítat
raději netřeba - přesný počet je trvale neznámý:-) Ale jedna věc byla na
Botiči letos přece jen nová. Okolí
potoka přestává být ošklivou betonovou industriální zónou. Výrazně ubylo
nepořádku na úkor udržovaných míst, bohatě se rozmnožila zeleň. Praha se schovala za stromy, keře a rákosí
(!) a letošní prvojezdci se nestačili divit, jakou přírodní krajinou to plují.
Závěr byl jak jinak tradiční: splutí skončilo na vltavském nábřeží Na Výtoni a
městskou část Praha 10 opět reprezentovalo i několik plavců z řad učitelů
místních základních škol.
red a Jiří Voneš